Únor 2008



Pusinkaaaaaaaa

28. února 2008 v 7:59 | jajaja
tak chceš pusinku??? klikni!! nejvíc ji posílam svýmu vysněnýmu a kámoškám!!!

Pusinkaaaaa

hudba

23. února 2008 v 14:36 | jaa |  ↓↓Nevešlo se↓↓

hudbaa

Citátky =D

22. února 2008 v 21:30 ↓↓Videa↓↓
LOL ;D ...

Nejlepší videjko =)

22. února 2008 v 21:01 ↓↓Videa↓↓
Nádherný <3

Connversky

18. února 2008 v 18:04
ZDROJ:sabiny-cool.blog.cz

Plyšáčci :)

17. února 2008 v 16:56 | Sabča
ZDROJ:sabiny-cool.blog.cz

Modrý colorfullky :)

17. února 2008 v 16:53 | Sabča
ZDROJ: sabiny-cool.blog.cz

Zelený colofullky :)

17. února 2008 v 16:46 | Sabča
ZDROJ: sabiny-cool.blog.cz

Colorfull :)

17. února 2008 v 16:44 | Sabča
ZDROJ: sabiny-cool.blog.cz

Anketka 0.3

17. února 2008 v 12:20 | jaaa :D
Tak hlásněte pls jen tak abych měla přehled :-)

Moji frendíci!!!!

14. února 2008 v 17:43 | jáá
Tak tohle je widejko který je věnovaný upe fšem super lidička co se mi vepsali do života jmenovat je nebudu fšechny ptž se vsaďte že bych na ňákýho zapoměla ale ty nej nej nej tu řeknu ale fakt si nedělejte hlavu když se tady sem na tu "listinu" :-D nedostanete takže tady jsou: Terezka, Kačenka H. která je i moje spříííízněná dušička, Káťa N., Magduš, Marušenka a Míííííííííííííííííma


A je to i pro těch páár lidí co jsou mi děěěěěěěěěsně sympatičtí a chtěla bych aby jsme byly vážně frendíci moc by to pro mě znamenalo!!!! :-* :-* :-* :-*



I LOVE YOU 4EVER!!!!! :-*

smutnýýýýýý :-(

12. února 2008 v 20:25
Bylo mi 19. Měla jsem ten den obzvlášť dobrou náladu a měla jsem chuť užívat života. Šla jsem na net. Chvíli jsem tam hledala tapety na PC. Ale pak jsem se tam nudila tak jsem šla na cheat. Když sem tam dorazila tak sem si říkala. Nojo, nic. Pořád stejná nuda. Řekla jsem si: Teď jsem přišla tak těch 30 min tu budu a pak pujdu. Po 20 minutách mi napsal jeden kluk. Bylo mu 20. Nejdřív jsme kecali a pak mi řekl o foto. A pak už to šlo. Dali jsme si sraz. Byli jsme totiž ze stejného města. Hned jsme si padli do oka. Následoval krásný měsíc. Po měsíci jsem tomu klukovi zavolala. V telefonu se ozvalo: Halo? Tady Patrik. Kdo je tam? A já odpověděla. To jsem já miláčku♥. A tam se ozvalo. Cože???? No já. Andrea. Ozvalo se: Já žádnou Andreu neznám. Nashledanou. A položil. Mě to zlomilo srdce ♥ Tolik jsme se milovali. A on řekne tohle. Kamarád jeho mi řekl po tom rozhovoru že mě zná ale chce se mě zbavit. S každou holkou jde na měsíc a pak prej KONEC. Přestěhovala jsem se daleko. Pryč. On mě miloval. Potom si to uvědomil. Začal mě hledat. Ale já si změnila všechno. Mail,telefon,ICQ. Úplně vše. Jen kvůli jemu. Žila jsem šťastně v Coloradu. Nakonec mě našel. Kdzž mě našel u mě doma. Měla jsem podřezané žíly. Viděla jsem totiž jak přijíždí s autem. A měla jsem na sobě papírek s nápise. JSI NA ŘADĚ. něvěděl co to znamená. Moje nejlepší kamarádka které jsem se svěřovala a které jsem řekla JSI NA ŘADĚ PLATIT PATRIKU. Věděla o čem je řeč a řekla mu že je na řadě platit. Chtěla jsem ať trpí. Ale druhý den ho našli mrtvého. Také si podřezal žíly. A na ruce měl vzřezáno: PLATÍM. Miloval mě tak že se zabil.

Ne,nechci!

12. února 2008 v 20:21
Byla jsem takhle na louce a všude to kvetlo. Bylo to kousek od srázu kde byla dole voda. Chtěla sem být chvíli na rozkvetlé louce a pak se jít k tomu srázu vykoupat. Ale můj kluk se kterým sem chodila 5 let vše změnil. Věděl kde mě najde. Na té louce sem byla schopna prožít celý svůj život. Přišel ke mně a řekl mi. No.... Nevim. Bylo to mezi námi lepší........... Nenechala jsem ho domluvit. A z větou: Ty se semnou chceš roerjít jsem se rozběhla rozhodlaně ke srázu a skočila jsem. Probudila jsem se v nemocnici. Když sem se probudila, otevřela oči, uviděla jsem ho nade mnou. Řekla sem mu. Jdi pryč. A on mi řekl. Máš otřes mozku. Těžký. A museli ti zašít na noze díru na ruce a malou na čele. Máš hodně zlomenin. Cítila jsem se dost slabá. A on mi řekl. Víš jak jsme byli na té louce? Chtěl sem ti říct i něco jiného ale tys mě nenechala domluvit. Chtěl jsem říct že to mezi námi neni jak bývalo tak jestli bys nechtěla do kina nebo restaurace. Na film, večeři nebo zmrzlinu. Ale teď to asi nepujde. Řekl mi. Miluju tě. Tim nejněžnějším hláskem. Řekla jsem že já taky. A že pozdějc ráda pujdu. V tu chvíli jsem jí uviděla. SMRTKU! Zklonila nade mnou hlavu a řekla. Je čas. Toto poslání už máš za sebou. Musíme jít. Na to jsem jí odpověděla. Né! Né!! Né!!! Miluje mě a já jeho také. nechci odejít neodejdu. Z posledních sil jsem se mého kluka zeptala. Když odejdu z tohoto světa, co uděláš? A on mi odpověděl. ZEMŘU! Nedokážu bez tebe žít. Z posledních sil sem mu řekla. Strašně tě miluju.
Pohřeb byl ještě tentýš den. Druhý den našli toho kluka mrtvého pod tím útesem kde zemřela ona. Zabil se. Jak řekl. Nemohl beze ní žít...
Nikdy neskákejte do řeči. Budete toho litovat.

Navždy spolu

12. února 2008 v 20:17
Šla jsem po škole domů.Vzala jsem si kolo a chtěla jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na něho.Na to,jak se líbáme..jak mě objímá.I přes foukání větru mě zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmělo a já pocítila chlad.Takové divně zamrazení.Předzvěst něčeho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem přemýšlela o nás. Co bude dál.
Z přemýšlení mě vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžitě jsem se probrala a zjistila, že pár metrů přede mnou do sebe narazily dvě auta. Jedno z nich mi bylo povědomé.Nee!!!!!
To nemůže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykřikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V autě seděla jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a čekala, až přijede sanitka.
Michal otevřel oči a podíval se na mě. Usmál se. Já také. Řekl mi dvě nejkrásnější slova na světě,
jeho poslední slova:Miluji tě.Já tebe taky řekla jsem se slzami v očích.
Rozbrečela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na něm a objímala ho. Zdálo se mi to jako věčnost, než dorazila sanitka.Vyslechli mě, co se stalo, ale já neměla sílu mluvit. Jen jsem brečela. Pořád jsem opakovala jen slova on a umřel.
Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uviděla jsem to místo.
Ten křížek s květinami, které tam každý druhý den nosím. Brečela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemřel. Už nikdy mu nebudu moct říct do očí Miluji tě. Nikdy už nepůjdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji tě slyšela jsem vykřiknout svůj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...

Žárlivost se nevyplácí!

12. února 2008 v 20:11
Ještě před pár hodinami byla venku s nejlepšíma kámoškama a se skvělýma klukama a skvěle se bavila. Teď ale sedí v pokoji, bloudí po netu a píše těm jediným dvou lidem, kteří jsou zrovna na icq. Vzpomíná na chvíle, kdy si psali. S tim bezvadnym klukem, s kterym si tak rozuměla. Co když ho viděla už naposledy??? Co když se už nikdy neozve??? Ale proč??? Vždyť si přece tak rozuměli, tak proč jí přestal psát??? Proč si vymazal její číslo z mobilu??? Kde je chyba??? Takový a spousty dalších otázek jí vrtá hlavou. Ale už se rozhodla.
Je kolem jedenácté hodiny večer a její rodiče šli spát. Do batohu sbalila pár věcí, ještě v rychlosti napsala rodičům dopis, aby o ní neměli strach, že se brzy vrátí a že je v bezpečí, otevřela okno a vyhlídla ven. Podívala se na oblohu, na které nebyla vidět jediná hvězda. Vylezla z okna ven a vydala se na místo, kde ho naposledy viděla, kde s nim naposledy mluvila. Byla to pouze lavička. Ale teď už nebyla v tom krásnym, sluncem prosvícenym parku. Byla schovaná ve tmě. Nikde nikdo nebyl. Sedla si na ní a v hlavě se jí vybavovalo všechno co před několika hodinami tady prožili. Jak se všichni smáli. Vybavovalo se jí každý slovo. Každej pohled.Najednou začalo pršet. Schoulila se do klubíčka a studené kapky vody, které byly stejně smutné jako ona na ní lehce dopadávali. Po chvíli pršet přestalo a obloha byla celá posetá hvězdami. Oblečení měla uplně promočené od deště a oči zaplavené slzami a bolestí. Začali se jí pomalu zavírat a usnula.
Probudil jí až známí hlas. Otevřela oči a uviděla toho kluka. Ptal se jí, co tam dělá, ale ona mu neodpověděla. Sbalila si do batohu deku a chystala se beze slova odejít. Chytil jí za ruku a začal: "Já…vždycky ses mi hrozně líbila a už od prvního okamžiku jsem se do tebe zamiloval, ale včera…" . Vzpomněla si na včerejšek, jak flirtoval s její nejlepší kamarádkou a ona mu to pohledy oplácela. Rozeběhla se pryč. Nevěděla kam běží, ale ten kluk běžel stále za ní. Chtěla běžet přes koleje, než však stihl říct "STŮJ" , vlak jí srazil k zemi. Držel jí v náruči a slzy padaly na její mrtvé tělo. Poprvé a naposledy políbil její úzké rty. Chvíli před tím jí chtěl říct, že včera s tou její kámoškou to nebylo myšleno vážně. Chtěl jí všechno vysvětlit, ale bylo pozdě. Nikdy jí neřekne "MILUJU TĚ" , stejně jako ona to neřekne jemu.
Další den ráno toho kluka našli mrtvého na kolejích, kde zemřela ona. Miloval jí tak moc, že bez ní nedokázal dál žít…

Tak to mě dostalo - sem fakt brečela!

12. února 2008 v 19:54
Otec jí mlátí denně, chtěla několikrát umřít, zavraždit se...
ale měla jeho a ten ji tak pomáhal....ale pak jejich vztah ukončil
a vzal si svoje srdce zpátky....ona stále čekala....čekala týden, dva, měsíc!
Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího otce s myšlenkou na něj, že za ní přijde,
že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....
věděla...že nepřijde.Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla... Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka
na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem
který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé
lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku.
Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce,
důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla ji (smrt).
Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku...
Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila.
Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....
byla tak blízko k smrti.....začala ji naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout
do tváře! ona na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala,
jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....
Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ona se vrátí....že pro ni přijde!
A měla pravdu, vedle ní ona stála, a čekala....,,Je čas " řekla a natáhla k ní ruku.
,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila ji .
A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ona ale nechala ruku nataženou
a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta
chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...
sklouzla se jí noha, dotkla se ji a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou
škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala.
Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...
aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s ní...
lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli.
,,Miluju Tě " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...
nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska
stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát,
brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...
že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...
bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce
pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........
Nikdy to už nebude vědět!!!!

Výčitky

12. února 2008 v 19:50
Seděla v malé tmavé místnosti a dívala se do plamenů v kamenném krbu a přemýšlela o tom, co bude dál. Život se jí během jednoho dne zhroutil, jako domeček z karet. Přišla o to jediné, co v životě měla. O něj. O toho, který ji miloval. O toho, který jí vždy věřil. O toho, který byl pro ní životní láskou. Poté, co pochopila, že to není jen noční můra, začaly se jí rojit v hlavě různé myšlenky, ale ta nejvýraznější byla: JE TO TVÁ VINA. Jen 4 slova. Jen 11 písmen, ale přesně vystihovala její pohled na věc. Kdyby mu v půl dvanácté nevolala, že se zase cítí osamělá, a kdyby mu neřekla tu osudovou větu - Prosím přijeď za mnou, jinak nevím, jak to bez tebe přežiju. - mohl tu teď sedět s ní a mohli si plánovat svou budoucnost. Jenže on ji tak miloval, že se rozhodl za ní opravdu jet, i když venku byla prudká bouře a skrz proudy vody nebylo vidět ani ne na metr, po nebi tančily spletité blesky a foukal silný vítr. Právě ten se mu stal osudný. V jedné ze zatáček ležel vyvrácený velký strom, ale on si ho nestihl všimnout. Byla to vteřina. Jen malý zlomek času. Ale ta chvíle byla pro něj osudná. A aniž by to v ten moment věděla, tak i pro ní samotnou. Již několik dní i nocí proseděla u tohoto krbu a brečela. Vzpomínky na něj byly nekonečné. Jedna šťastná chvíle za druhou, ale na konci jejího příběhu nebylo nic veselého. Jen temnota, opravdová samota, stesk, ani kapka naděje na krásný zbytek života a snad jediné co bylo pro ní trochu povzbudivé bylo to, že má jednu možnost, jak být už navždy šťastná. Jednu možnost, která ji odpoutá od všeho trápení. Možnost, která ji odpoutá od tohoto světa. Možnost, která ji odpoutá od všeho, ale spojí ji s ním.
ZDROJ:majuska-pro-tebe.blog.cz

Hafec smutný

10. února 2008 v 20:30
Jmenuji se Zuzana a je mi 16 let. Jsem vyšší hubené postavy a mám krásné modré oči.
Sedím doma u počítače když v tom mi zazvoní mobil. Je to Tomáš. Máme se za hodinu sejít v parku. Namaluji si linky, stíny a na rty nanesu vrstvu lesku. Přepudruji se a vyrážím na cestu. Když dojdu do parku sedí tam už Tomáš a netrpělivě mně vyčkává. Je takovej smutnej. Vůbec nevím co se mu stalo. Kývnul na mně abych si přisedla. Dlouze mně políbil,obejmul a pak mi řekl ,,je mi to moc líto Zuzíku ale musíme se rozejít a neptej se proč" i přes to jsem se zeptala ,,proč" a hrkly mi do očí slzy.on jenom řekl abych neplakala že to udělat prostě musel. Potom vstal o odcházel. Neuniklo mi že má na kahánku. Jen tiše zašeptal ,,miluji tě a nikdy tě milovat nepřestanu". V tom jsem se rozbrečela ještě víc. Seděla jsem na lavečce a plakala jsem. Napsala jsem mu snad 50 smsek ,,Proč?" ale ani jednou mi neodepsal. Ležela jsem na postely a nemohla jsem spát, musela jsem na něho pořád myslet. V duchu se mi míhaly myšlenky ,, Má snad jinou? Nebo je gay? Nemiluje mně?". V tom mi zazvonil telefon honem jsem ho zvedla a uslyšela jsem něčí rozplakaný hlas. Byla to Tomášova maminka. Oznámila mi že se Tomáš oběsil protože mu testy potvrdily rakovinu. Tak proto se se mnou rozešel. Nechtěl mi ublížit. Jeho maminka my taky řekla že vedle něho ležela velká krabice přelepená lepící pásko a na ní byla obálka ve které stálo ,, Zuzanko, strašně moc jsem tě miloval. Tuhle krabici si vem jako vzpomínku na mně. Jak mi to přečetla rychle sem se natáhla do riflý a utíkala k ním domů abych zjistila co v té krabici mi Tomášek odkázal. Dorazila sem se slzami v očích, otevřel mi jeho tatínek. Obejmul mně, plakal a utěšoval mně zároveň. Jeho manželka seděla mlčky na postely a plakala a plakala. To mně rozplakalo ještě víc. Předaly mi krabici a pobídly mně abych ji otevřela aby věděly co mi Tomášek darovat. Bylo mi smutno, klepaly se mi ruce. Nakonec se mi podařilo krabici rozbalit. Bylo v ní plno fotek jak sme spolu. Rozplakala jsem se tak moc že sem se prostě musela zvednout a pelášit domů. Cestou sem si nevšímala provozu na silnici přeběhla jsem přes silnici ale srazilo mně auto. Ze všech sil jsem zachraptěla ,, Tomášku, jdu za tebou". Ale bohužel jsem se potom probudila v nemocnici. Doktor mi řekl jak jse jmenuji jenže já sem si nic nepamatovala. Mněla jsem jen otřes mozku tak mně brzy pustily domů. Jednou sme šly z mamkou na hřbitov a já uviděla hrob s jeho jménem a vytesanou tváří. V tom sem se rozpomněla. On byl ten za kým sem to chtěla odejít ale nepovedlo se mi to. plakala jsem a utíkala domů. Zamčela jsem se v koupelně a podřízla si žíly. Zašeptala jsem ,,Tomášku, teď nás už nic nerozdělí" s poslední hláskou sem přestávala dýchat. Viděla jsem okolo jen potoky krve. Potom se mi začaly klíčit oči.a usla jsem. Jenže tentokrát už navždy. Navždy už zůstanu jen s ním.
ZDROJ:sk8tynkas.blog.cz