Je mi smutno. Je to ještě horší než ten týden, kdy byl pryč předtím. Předtím jsem aspoň věděla, že je ode mě vlastně kousek, ale teď je ode mě kdovíkolik kilometrů a já to cítím. To, že ho nemám kousek od sebe. Připadám si jak zamilovaný debil, ale nemůžu si pomoct.
A ještě k tomu tá čeština. Šla jsem si opravit písemku ze které mám 5 a zvládla jsem to na 4 :D :( Je to k smíchu, ale naštve to. A rodiče neví ještě ani o té pětce, natož o té 4. Nevím, co k tomu říct. Nesmím mít dvojku na vysvědčení. Z češtiny!! Vždyť jsem češka!
A ještě k tomu všemu naše matikářka. Naivně jsem si myslela, že mi dá jedničku, ale ona prý: "Máš tady průměr 1,65 z toho se jednička udělat nedá a ještě jsem ti minulý pololetí přidávala" Kráva. Myslela jsem, že mě vyvolá a já si to spravím. Ale chyba. Brečela jsem celý odpoledne jen kvůli škole. Už jsem asi opravdu hodně zoufalá. Všechno se na mě bortí a já mám ještě větší potřebu brečet než kdy dřív. A jsem všem vděčná, že stojí tak těsně kolem mě. Nezvládla bych to bez vás.
Slečny se mi dneska složily na čokoládu, jen aby mi zvedly náladu. A Kačka prý dneska:"Hele, já se zaptám těch borců!!" ... "Hmm" ... "Hele kluci, že je Janková děsná kráva??" ... "No určitě" a pak už jsme se jenom smály. Děkuju. Děkuju. Děkuju.