Je to tak, dnes je to už pět měsíců, co jsem poblázněná do "velkého kluka". A ještě pořád mě to nepřešlo. Já nevím, ale příjde mi to takový neskutečný. Na moje beznadějné lásky mi většinou trvalo zapomenout tak měsíc, občas možná dva, potom mě to většinou přešlo. U V. jsem už od začátku věděla, že nebudu mít šanci a přesto jsem se zamilovala a nadělala si tak hoodně problémů - nevyspání (z propřemýšlenejch nocí), jsem ve škole za trapku (Sice je mi to celkem jedno, ale tak proč to nezmínit, žeano), taky jsem se málem rozhádala s Kačenkou (Protože jsem o něm pořád mluvila a už jí to asi lezlo krkem.), pak všechny ty dny, kdy mi chyběl (To jsem si sle vždycky zalezla do pokojíku s čokoládou a bylo to v cajku.) a nakonec nesmím zapomenout zmínit moje deprese (Ve zkratce, když jsem myslela na něj.) Ale taky moc skvělejch okamžiků - ty naše záchvaty nekončícícho smíchu (Kači že? Hej, na ty nikdy nezapomenem. Od té naší diskuze s tou chůzi až po to s tím otcem: "Sakra, on zas vylez"), moje vykládání všeho Májušce (Věděla všechno a pak s tou Zrzečkou: "Ona vypadá jak Zrzka." a potom vždycky: "Hele, Zrzka"), taky ty krásný chvíle, kdy jsem ho měla na očích a ještě ten KONCERT (Ten smích z toho: "Hele, Háro jde." ... "Co? Kde? Já ho nevidííííím." a nebo Akce fotka "Hele, teď je mezi stromem." ... "Super, vyfoť ho." ... "No nic, tak je tam jako červená tečka." ... A taky to s tím buzerantem: "Vypadaá jak buzerant. A ještě má špinavý kalhoty." ... "No vidíš, jasná známka buzerantství.") ...
No, takže jsem vám shrnula mých pět zaláskovaných měsíců. Ale musím přiznat, že jsem dneska moc dobrou náladu neměla. Stýskalo se mi po něm, ale smála jsem se, když jsem si prolízala mobil a narazila na ty Aniččiny obrázky co kreslila v němčině (Zrzečka, Brejla, Hitlerjugend a rozmáčklá Térezka) Úplně jsem zapomněla, že je tam ještě mám a prostě jsem se musela zasmát.
No nic, já budu končít, tak ahoj.
Vcera sem myslim videla Vaska s nejakou holkou, takova blondata, na konecnaku...