Přátelství a smrt
ONA
Seděla na posteli, v jedné ruce držela jeho fotku a v druhé žiletku. Vpíjela se do těch jeho hnedých očí. Do těch které viděla naposledy včera. Zdálo se jí, že to bylo tak strašně dávno. Chtěla by s ním trávit každou minutu svého života. Každou sekundu. Proč je pro něj jen kamarádka? Proč jí to dělá? Proč se pro něj musí trápit? Proč..? Proč..? Za každou otázkou si dělala čáry na zápěstí. Byly pořád hlubší a hlubší. Stejně jako její láska k němu. Známe se tak dlouho. Proč se pro něj musím trápit? Vždycky, když ho vidím, jsem v sedmým nebi. Když ho nevidím, trávím chvíle sezením na posteli s žiletkou v ruce. Přemýšlela. Přemýšlela nad tím jak je ten život těžkej. Jak je ta láska nevyzpytatelná. Jak je těžké se s ní vyrovnat. Koukala před sebou a nepřítomně psala jeho jméno žiletkou na dlaň. Najednou ji spatřila. Stála kousíček před ní. Stačilo natáhnout ruku. Chytit se. "Pojď, už je čas, musíme jít" Ale ona se nechtěla vzdát. Chtěla umřít s vědomím, že odešla z tohoto světa dobrovolně. Že se podřezala sama. Stiskla pevně žiletku, až se jí zaryla hluboko do kůže a z dlaně jí vyteklo pár kapek krve, a podřízla si žílu. Sledovala s leskem v očích, jak ty teplé kapky krve dopadají na zem. Jak se tvoří v kaluže. Jak se vpíjejí do toho bíleho koberce. A vzpoměla si na to že tam není sama. Z posledních sil ze sebe spokojeně vypravila: "Teď už můžeme jít." A chytila tu bílou ruku, kterou k ní ona natahovala.
ON
Znám ji tak dlouho. 8 let. Zdá se mi, ale jako bych jí znal celej život. Vím o ní všechno. A taky vím, že jsem pro ní jen kamarád. Jen nejlepší kamarád. Nemůžu to v sobě už dusit. Potřebuji se někomu svěřit. Nejlépe jí samotné. Ale co se stane potom? Zničí nám to naše dlouhodobé přátelství?? Bude jí přede mnou trapně, tak se bude chovat jako kdyby mě nikdy neznala?? Zapomene na mě?? Bude si myslet jaká je to trapárna?? Ale co když to je trapárna?? Zamilovat se do své nejlepší kamarádky! Ale měl jsem jí rád už od začátku. Když v těch osmi letech stála před školou. Sama, bez kamarádek, ale nevypadala jako by jí to nějak mrzelo.Stála tam a rozhlížela se kolem sebe. Možná proto byla ve škole tak oblíbená. Možná proto, že jí to nevadilo. Že se cítila dobře i sama. Ale přesto sem se k ní dostal. Přesto jsem se stal jejím kamarádem. Nejlepším kamarádem. Když si vzpomenu na to všechno co sme spolu zažili. Na chvíli se usměju, ale vzápětí mi úsměv zmizí z tváře. Stojí mi to za to? Když jí řeknu že jí miluju, skončí to? Těch posledních 8 let bylo to nejkrásnější v mým životě. Mám na to všechno zapomenout? Kouknu na hodinky. Bude 6. Jestli jí to chci ještě dneska říct, měl bych vyrazit. Vytáhne z šuplíku, to plyšový srdce, který mu dala v těch 8 letech na znamení přátelství. On jí dal plyšovýho pejska. Aby stvrdili jejich přátelství. A slíbili si že se nikdy neopustí a budou tu pro sebe v těch nejhorších chvilkách. Zamyslí se … ale okamžitě to zase zapudí. Otevře dveře a vydá se na cestu.
Bydlí od sebe jen 10 minut pěšky, takže tam hned je. Kouká na ten dům. Na ten dům, který zná zpaměti. Každej hrbolek na omítce. Každou květinu za oknem. Ale hlavně ty dveře se starodávným klepadlem. Kterými prošel už tolikrát. Nikdy by na ně nezapomněl. Projde váhavým krokem brankou a zamíří k hlavním dveřím. "Crrr" Vzápětí mu otevře, ta paní kterou viděl už tolikrát. Pétina maminka. "Jéé ahoj Tome … počkej zavolám ti Petru … Peťoo máš tady návštěvu.". Nic. "Jdi za ní vždyť ten barák znáš jak svý boty. Určitě trefíš."Tomáš vejde nejistým krokem a vyjde po schodech. Okamžitě mu padne zrak na ty dveře. Na kterých jsou nalepení ti malí králičci. Vzpomene si na ty její hádky s rodičema že už chce nový dveře. Na okamžik se pousměje a potom vejde. Zastáví se na prahu dveří. Chce kříčet, ale z pusy mu nevyjde jediný zvuk. Jako ve snu upustí to plyšový srdce s kterým si s ní chtěl na všechno zavzpomínat. Vzápětí se k ní vrhne: "Péťo, Péťo! NE!" Po tvářích mu tečou slzy. Slzy beznaděje, prázdna a smutku. Padají na zem a mísí se s krví. Už to nevydrží. Vyběhne ven.Běží. Nevnímá nic. Nadávky. Troubení aut. Až doběhne na ten přechod. Jedním okem zahlídne tu postavu v černé kápi. A uslyší jen: "Je čas". Vzápětí vběhne do silnice. Troubení aut. Náraz. A pak už jen ticho. Tma. Nepříjemné prázdno.
Tak co?? Líbí?? ... já nwm ale mě se to líbí :)
nelus je to nadhera, krasa, nemam co rict, je to hrozne hezky napsany, ses desnej talent, sikovna, fakt skvely. skratka super, uzasny. a pripomina me to to ze mam v obojich pokojickach bilej koberec, ne dir vis ze tady mam tebe, a tebe neumim opustit!!:) (nejsu lesba)