Všichni lidé umí milovat
Seděla na lavičce a slzy jí klouzaly po tvářích. Nikdo z kolemjdoucích se jí nezeptal jestli se něco nestalo. Všichni se po ní dívali jen ostrým, pohrdavým pohledem. Ten pohled moc dobře znala. Stejně se po ní díval ON. ON kvůli kterému tady teď seděla a cítila se hůř než kdykoli předtím. Sice se nestalo nic tak mimořádnýho, ale prostě ji najednou přepadl smutek. Viděla HO všude, v uších se jí pořád dokola ozýval JEHO hlas. Cítila se úplně bezmocně. Jako hadrová panenka, které postupně nějaké pětileté dítě trhalo všechny nohy i ruce. Nemohla nic udělat. Prostě jenom seděla a vnímala ty pohledy, které ji skrz na skrz probodávaly. Věděla proč to tak je. Byla jiná. Byla EMO. Většina lidí ji nedokázala pochopit. Lidi v jejím okolí žili v domnění, že uvnitř je úplně prázdná. Nemohli uvěřit tomu, že je uvnitř skoro sejná jako oni. Taky cítila určité POCITY. Taky dokázala milovat. Taky dokázala plakat. Ale lidi to nedokázali, nebo možná nechtěli, pochopit. Vnímali ji jako krásně ( pro ně možná moc přehnaně ) nazdobenou čokoládovou figurku, která byla uvnitř uplně prázdná. Stejně tak ji bral ON. Pohrdal jí. Ale styl kvůli němu měnit nechtěla. Chtěla, aby ji lidi brali takovou, jaká je. Znala asi jen 3 lidi, kteří ji dokázali pochopit a brali aspoň trochu jako kamarádku.
Už nemohla dál sedět na očích všech těch okolních čumilů. Zvedla se a se slzami v očích klopýtala domů. Běžela uličkami, které většinou znala jen ona a pár místních opilců a narkomanů, takže se vyhnula všem káravým pohledům kolemjdoucích lidí. Doběhla domů a vyběhla po schodech do svého pokoje, který byl v celém domě jejím jediným útočištěm. Došla k rádiu a pustila si svoji oblíbenou desku - Tokio Hotel - a lehla si na postel. Do uší ji pronikali jemné úvodní tóny jejího nejoblíbenějšího hitu Durch Den Monsun. Znala každou notu, každý tón. Milovala ho už jen kvůli tomu, že byl tak nádherně smutnej a krásně se při něm přemýšlelo. Bylo ji strašně smutno. Vytáhla svou krabičku poslední záchrany, kde měla všechny věci které potřebovala k životu. Hlavně ta malá plechová plochá věc, která ležela úplně na dně. Tu teď potřebovala. Vytáhla ji a s respektem v očích se na ni podívala. Byla krásně naleštěná, viděla se v ní jako v zrcadle. Stiskla žiletku pevně v prstech a přitiskla ji ke své levé ruce. Její ruka jí připomínala přechod. Bylo tam tolik řezů vedle sebe … Ale vždycky to byly jen čáry na povrchu. Teď měla v úmyslu zatlačit jak nejvíc to šlo. Zabít se! Zatlačila a pomalu táhla z jedné strany zápěstí na druhou. Vnímala jen skoro nepostřehnutelnou bolest. Ale uvnitř se cítila, jako kdyby ji někdo chtěl zničit . Viděla tu tmavě červenou krev která jí tekla po rukách a dopadala na bavlněnou peřinu, která jí ležela na nohách … Umírala, ale ona byla šťastná. Věděla, že už si na NĚJ nebude muset už NIKDY vzpomenout.
Už nemohla dál sedět na očích všech těch okolních čumilů. Zvedla se a se slzami v očích klopýtala domů. Běžela uličkami, které většinou znala jen ona a pár místních opilců a narkomanů, takže se vyhnula všem káravým pohledům kolemjdoucích lidí. Doběhla domů a vyběhla po schodech do svého pokoje, který byl v celém domě jejím jediným útočištěm. Došla k rádiu a pustila si svoji oblíbenou desku - Tokio Hotel - a lehla si na postel. Do uší ji pronikali jemné úvodní tóny jejího nejoblíbenějšího hitu Durch Den Monsun. Znala každou notu, každý tón. Milovala ho už jen kvůli tomu, že byl tak nádherně smutnej a krásně se při něm přemýšlelo. Bylo ji strašně smutno. Vytáhla svou krabičku poslední záchrany, kde měla všechny věci které potřebovala k životu. Hlavně ta malá plechová plochá věc, která ležela úplně na dně. Tu teď potřebovala. Vytáhla ji a s respektem v očích se na ni podívala. Byla krásně naleštěná, viděla se v ní jako v zrcadle. Stiskla žiletku pevně v prstech a přitiskla ji ke své levé ruce. Její ruka jí připomínala přechod. Bylo tam tolik řezů vedle sebe … Ale vždycky to byly jen čáry na povrchu. Teď měla v úmyslu zatlačit jak nejvíc to šlo. Zabít se! Zatlačila a pomalu táhla z jedné strany zápěstí na druhou. Vnímala jen skoro nepostřehnutelnou bolest. Ale uvnitř se cítila, jako kdyby ji někdo chtěl zničit . Viděla tu tmavě červenou krev která jí tekla po rukách a dopadala na bavlněnou peřinu, která jí ležela na nohách … Umírala, ale ona byla šťastná. Věděla, že už si na NĚJ nebude muset už NIKDY vzpomenout.
→ 26.9.2008
→ 17:14
→ Je tHo dIvnÝ ... PomAlu aE jiStě sE I zAčíNá hRoutIt cEleJ sVěT
... JaK toHlE šeCko dOpaDne???
→ 11 pEopLe ... s 1 sHi píŠu ... s TomEm ... oN jE thO faJn kLuuK ... 
, sMajlI ... FšeCko
→ hOršÍ a hOršÍ
→ NugGetY ... aE vE sChoOle ... bYlo tVrdÝ xD xD
→ SpiNkáT 

... Z němčiny 3, 3, 5 z matiky jedna dvojka která je z velké písemky tagže to su taky v piči 




...
(eeEj hAfO sMájL sE hOdÍ xD ) ... bO tÍm žEs mI nApSal
... NeBo moŽná tÍm žE sEm měLa uPe výTleM žE sEm naPsaLa dO teStu z NěmČiny jEn 19 sLov xD xD
... to ze mě táhlo na kilometry daleko 







