Oujéé ... mě zas chytl smutek ( v překladu psací nálada xD ) Takže sem nemohla odolat xD xD ... tak to tady mááte noo :D
Sedím na posteli a na nohách mi leží skicák. Kreslím Pavla. Vybavuju si každou vrásku na jeho obličeji. Každý záhyb jeho kůže. Všechno, co vidím před sebou, přenáším na papír. Už v duchu vidím, jak se bude Pájův portrét vyjímat nad mou postelí. Fotek mám v pokojíku víc než dost, portrét ještě nemám. Tužkou vykresluju na papíře každý detail Pájova obličeje. Sama se divím, jak dobře si ho pamatuju. Ale asi když je člověk zamilovanej, dokázal by toho druhýho nakreslit i poslepu. Na chvíli spustím ruku s tužkou a zamyslím se. Najednou mě z rozjímání vytrhne telefon. Ozve se nový hit od Tokio Hotel - 1000 Meere. K telefonu se moc nehrnu. Pomalu vstanu a doploužím se ke stolu kde leží. Podívám se na displej a rozklepou se mi kolena. Na displeji červeně bliká "Pája". Zmáčknu příjmout a přiložím si telefon váhavě k uchu.: "Prosím??" Po chvíli se ozve Pavlův měkký hlas: "No, ahoj … něco ti potřebuju říct!" Přeběhne mi mráz po zádech. Cítila jsem, že teď nepřijde nic dobrýho.: "Po telefonu??" Zeptám se. "No, asi jo." Odpoví mi známý hlas, který jsem slyšela už tolikrát. "Tak povídej." Odpovím mu a cítím jak se mi v krku dělá knedlík. :Víš … já … už o tom přemýšlím dlouho … už k tobě asi nic necítím … Nevím proč, ale je to tak!!" Zastaví se mi dech, podlomí se mi nohy, takže ztěžka odsednu na židli a z posledních sil ze sebe dostanu: "To … to … to znamená, že se se mnou rozcházíš??" Na druhým konci zavládne ticho a pak slyším jak se Pavel zhluboka nadechne: "Jo … víš, ono když není láska oboustranná, tak to není dobrý … stejně by jsme se nakonec rozešli." Zatmí se mi před očima, najednou se přese mě přelije vlna nenávisti: "Tos mi mohl říct rovnou, že někoho máš!!!" Stihnu ještě zakřičet a pak hodím mobil obloukem přes celej pokoj. Chce se mi brečet, ale nesmím. Já nikdy nebrečím!!! Vstanu a začnu nervózně přecházet po pokoji. Sem a tam. Tam a sem. Najednou se zastavím a přejdu k oknu. Podívám se ven a spatřím kluka a holku jak se objímají. Zatmí se mi před očima. Dostanu vztek. Vztek na všechno! Vztek na Pavla, na rodiče, na kamarádky. Dostanu vztek na CELEJ ŽIVOT! Doběhnu do koupelny a otevřu skříňku. Kde je?? Kde je?? Prohledám celou skříňku a najednou se mi rozzáří očí … našla jsem ji!!! Otevřu krabičku s žiletkama a zjistím, že je tam jen poslední. Mám štěstí! Vytáhnu ji z krabičky a naplněná radostným napětím a zvědavostí ji vybalím z obalu. Je studená. V prstech převracím ten plochý kus kovu. Je to jen malej kousek a přesto se jím dá ukončit celý to trápení jménem život. Jaký to bude? Bude to bolet? Naplní mě to uspokojením? Zmizí ten pocit vzteku? V hlavě se mi míhají tisíce otázek, ale já se je snažím zatlačit do pozadí. Přiložím si žiletku k zápěstí, přitlačím a prudce trhnu rukou. Z rány se vyvalí pramínek krve, ale já nevnímám bolest. Žádná bolest by nepřehlušila tu, co mám uvnitř sebe. Zlomené srdce! Koukám na ten pramínek, který mi stéká dolů po ruce a končí na studené, vykachličkované podlaze. Po chvíli se mi začíná pohled rozmazávat. Vidím jen velké, červené skvrny. Vidím rozmazaně víc a víc, až nakonec přestanu vnímat úplně. Nevnímám nic kolem sebe. Nic! Před očima mám jen černo. Široko daleko jen černo!
nelly to je klasny bozi uzasny, je na tom aj neco pravdy prtz chapu to o cem pises, karsen napsany a ten dej taky bozi proste:-*