close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Život je nebezpečná hra. A ta končí smrtí.

18. října 2008 v 20:56 | jáá xD |  ↓↓Moje příběhy↓↓

Život je nebezpečná hra. A ta končí smrtí.

Byla obyčejná. Úplně obyčejná, nešťastně zamilovaná holka. Ale přesto se od poloviny lidí, které znala strašně lišila. Znala kluka, který jí ukradl srdce. Ukradl a pak ... pak ho zničil. tratil ho jediným pohybem, jediným pohledem, jediným slovem. Nesnášela ho a přesto milovala. Žila jenom pro něj. Stal se jejím životem a ona prostě nedokázala pro nic jiného žít. Žila pro jeho pohyby. Žila pro jeho pohledy. Žila pro jeho slova. Žila pro NĚJ. Ale on ji bral jako zbytečnou přítěž svého života. Nepochopil ji ani když se tolik snažila mu to vysvětlit. Nevěděla jakto vždyť on si tímhle věkem taky prošel, jak by se choval on, kdyby se mu stalo to co jí? Přesto, že ji nechápal, její nejlepší chvíle života byly ty, co trávila v jeho blízkosti a jen kvůli němuse každý den těšila do školy. Věděla kdy má možnost ho potkat. Znala naspaměť jeho rozvrh, věděla kde bydlí ... znala všechno co by jí mohlo jen trochu pomoct. Ale jemu to vadilo, možná ho trochu chápala, ale nemohla si pomoct. Byla prostě zamilovaná. Nevnímala nic kolem sebe. Měla kolem sebe zeď za kterou pouštěla jen ty co chtěla. Věděla, že jednou přijde den, kterýse takstrašně neúprosně blížil. Den, kdy odejde. Den, kdy se jí navždy ztratí. Den, kdy ztratí svůj život. Prožívala své poslední šance. Poslední chvíle. A jednou to přišlo. Prožila poslední den kdy ho měla před sebou. Prožila svůj poslední nádherný okamžik. A ta od toho dne uběhl týden a ona se cítila pořád hůř a hůř. Jediný co dokázala bylo zavřít se do pokoje se sluchátkama na uších a brečet. Stávala se uzavřenějším člověkem. Už ani k přátelům necítila stejnou důvěru co předtím. Jednoho dne už neodolala, vylezla ze svýho pokojíku a vydala se k jeho domu. Nakonec dorazila na to místo do očí ji vstoupily slzy. Znala ten dům zpaměti. Ten bílý dům, se vchodem obloženým černýma kachličkama a klepadlem na dveřích. Sedla si naproti toho domu. Chvíli jen tak seděla, po tvářích jí tekly slzy smutku, nenávisti a naprosté bezmoci. Po chvíli vytáhla mobil a napsala: "Nadešel čas, člověk někdy skončit musí, já odcházím už teď, jestli mě znáš víš kde mě hledat jinak navždy ... sbohem" Chvíli váhala komu to poslat ale nakonec klikla na osobu ke které měla psychicky nejblíž. Potom vytáhla její nejlepší přítelkyni žiletku. Byla plná bezmoci, ale přesto moc dobře věděla co dělá. Nemohla žít bez něj. Když přikládala žiletku k její levé ruce v očích jí tančili energické, radostné ohníčky. Pořádně přitlačila a pomalu s obrovským požitkem táhla z jedné strany zápěstí na druhou. Dělalo jí dobře když viděla jak jí z rány vytéká ta teplá, červená tekutina. Po chvíli se jí začali zavírat oči. Poslední co spatřila byl udýchaný, zděšený obličej její spřízněné duše a vzadu za ní spiklenecky se tvářící smrt.


Tak nějak sem psala a pak ... pak jsem si uvědomila, že vlastně tak nějak píšu o sobě ve 3. osobě. Možná, že tohle trošku pomůže ve snaze pochopit "malou" holku ... možná ... možná se jen marně snažím ... ae snaha byla ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 keri.H-tevé sb keri.H-tevé sb | Web | 19. října 2008 v 14:00 | Reagovat

Je to nádherný a smutný :-(

2 nelly :-) nelly :-) | E-mail | 19. října 2008 v 14:51 | Reagovat

nJ ... :'( ... jÁ veSelÝ nEumÍm :'( :'(

3 keri.H-tevé sb keri.H-tevé sb | Web | 19. října 2008 v 18:28 | Reagovat

njn se nedivim :-( ale je to nádherný

4 nelly :-) nelly :-) | E-mail | 19. října 2008 v 18:33 | Reagovat

DěkUjU :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama