Slyšíš to ticho?
Šla ze školy. V hlavě měla jenom to že propadá z poloviny předmětů ve škole, ale když přijde domů stejně to nebude nikoho zajímat.
Doma měla jenom otce, který se ustavičně válel v plechovkách od piva a papírových krabicích z Fastfoodů.
"Ahoj tati!" Zakřičela, když vyšla do schodů starého šedého paneláku a otevřela dveře.
"Přines mi pivo!" Zakřičel za ní její otec a ani se neobtěžoval odpovědět na pozdrav.
Na to si jenom povzdechla a odpověděla mu: "Pivo už není, kdyby jsi věčně nevysedával doma a šel třeba nakoupit nebyl by s tím pořád problém!"
Vyzula si boty a odešla do svého pokoje. I když zavřela dveře, pořád slyšela otcovy nadávky typu: "Nebuď na mě drzá! Pořád jsem tvůj otec!" a podobně. Po chvíli ale všechno utichlo. Sedla si na postel a zaposlouchala se do nervy drásajícího ticha. Nebylo slyšet vůbec nic kromě jejího dechu, který se odrážel od špinavých zdí.
Přesunula se do rohu postele a nohy si obejmula rukama. Ticho jí pomalu ničilo nervy a jí se chtělo křičet. Porušit ten posvátný klid. protože v ní pomalu ale jistě narůstal vztek. Vztek ke svému životu. Ke svému životu, který vlastně nic neznamenal. NEměla rodinu, neměla přátele, žádná budoucnost ji taky nečekala a lásku prostě odsuzovala. Neměla prostě vůbec nic. Nechápala proč tady ještě je. Vždyť ten její život neměl žádnou cenu.
Asi žila jenom pro naději. Pro naději, kde doufala, že se jí jako cvaknutím vypínačem rozsvítí celý život. Že jako lusknutím prstů dostane novou rodinu, bude mít hromadu přátel a stane se z ní jedničkářka.
Ale i tohle v ní pomalu umíralo. Už jí nebavilo žít "jenom nadějí".
Zvedla se a vyšla ze dveří.
"Kam jdeš? Kam jdeš?" Ozýval se za ní otcův hlas, ale ona ho ignorovala.
"Když už mi nejseš ani schopná odpovědět, vem mi aspoň jedno pivo!" Křikl za ní ještě nakonec její otec. ale ona pořád nevnímala. Věděla, že už domů nepřijde.
Jako ve snu vyšla před dům - možná byla ve snu. Možná nežila nadějí ale snem. Nespolnitelným snem. - a vydala se po bočních schodech vedle domu. Nahoru. Na střechu.
Dostala se na velkou plochu pokrytou betonem, který ale nebyl skoro vidět. Většina místa byla zaplněna špačky od cigaret, protože lidem tohle místo sloužilo jako domovní výkuřna.
Ona ale nedržela v ruce rkabičku cigaret jako většina lidí, kteří se sem dostali. Ona nedržela v ruce nic. Jenom šla ke kraji střechy, který se k ní závratnou rychlostí přibližoval, ale i když stála na úplném okraji střechy, nezastavila se, ale udělala poslední krok. Poslední krok na přelomu života a smrti. Vybrala si smrt.
A kdyby se jí někdo podíval do očí viděl by v ních něco, co by se dalo nazvat nadšením. Ona BYLA nadšená. Byla nadšena z toho, že dokázala zůstat jen vzpomínkou. Jen vzpomínkou v srdci otce a ostatních lidí kteří ji aspoň trošku znali.
Btw.: Je to moje na literární soutěž (teda z literární soutěže xD ) tak hodně kritiky ať vim co je špatně :) ;)
moc hezky nelly, ja sme to upe dosrala sem vubec nemela ve skole naladu a skombinovala sem tam paty pres devyty zato ty to mas moc hezky...