Další moje povídka, tak jako dyžtak okomentujte :)
Plyšový medvídek Matyáš
Ahoj. Jsem plyšový medvídek. Říkají mi Matyáš. Moc si zakládám na tom, že mám už od narození jméno, na rozdíl od jiných medvídků, kteří ho buď nedostali vůbec nebo jim ho přidělil až ten, který si je koupil. Ale já jsem MIMOŘÁDNÝ medvídek. Poprvé jsem koukl na svět v italské továrně Pretty Toy, kde mi na tlapku přivázali cedulku s ozdobně napsaným jménem a přiřadili mě do zvláštní sběratelské kolekce. Mám taky tři brášky. Jonatána, Roberta a Maxmiliána. Vůbec nevím jak skončili. Jestli jsou u nějakého milujícího sběratele nebo leží na půdě a pomalu se na ně snáší prach. Taky jsem si takové peklo prožil.
"Happy birthday to you, happy birthday to you, happy birthday milá Adélko, happy birthday to you." Zpívali Adélčiny rodiče a podávali jí malý měkky balíček. Ano, v něm jsem byl já. Adélka si ho vzala od rodičů a ani se nesnažila rozbalit ho tak, aby papír zůstal celý. Trhala ho bez mrknutí oka a útržky balícího papíru lítaly do všech stran. "Jééé, těn je kvásnej." Zažvatlala svým pětiletým hláskem, když oddělala i ten nejposlednější kousek papíru a oboum rodičům, napřed mamce a potom i tatínkovi, vlepila pusu.
Od té doby mě tahala všude sebou a mně to dělalo moc dobře. Šeptala mi svoje nejtajnější tajemství, brávala mě k sobě do postýlky, vozívala mě po různých dovolených a když jí bylo smutno, vždycky si mě brávala a objímala mě. Bylo to takhle dlouho. Dostala mě v pěti letech a asi do třinácti jsem byl její nedílnou součástí. Ale poté k ní začali chodit kamarádky a potom dokonce i kluci a ona mě vždycky strkala za topení, aby ostatní neviděli, že její výbava pokoje obsahuje i malého, už značně ošuntělého medvídka. Vytahovala mě, jen když byla sama a na noc. Ale přes noc už se ke mně netulila jako za mlada. Chybělo mi to, ale z části jsem byl rád.Mohl jsem kdykoliv vylézt z postele, aniž bych ji probudil a projít se po pokojíčku. Nejvíc času jsem trávil u malého okýnka, ze kterého bylo krásně vidět na oblohu plnou jasných hvězd. Rozesmutňovalo mě to a čas od času mi to vehnalo do očí maličký medvídkovský slzičky. Nemyslete si, i plyšové hračky umí plakat. I plyšové hračky mají srdce.
Po nocích jsem vysedával na okenním parapetu, plakal a k ránu jsem zase zalézal k Adélce do postýlky. Takhle to bylo asi rok, potom už se mnou ani nespávala. Posadila mě na skříňku a já koukal, jak se maluje před zrcadlem a jediná její radost je značkové oblečení. Tou dobou už jsem mohl plakat i přes den a když byla Adélka v pokojíčku, protože už si mě stejně nevšímala.
Když jí bylo patnáct, tak ji máma donutila udělat velkej úklid a já jsem skončil s hromadou dalších hraček na půdě. Přes den jsem tam trpěl nudou a přes noc, jsem chodíval k Adélce do pokojíčku a zasněně jí pozoroval. Asi to musel být hodně zvláštní pohled, když stál mezi velkýma dvoumetrovýma dvěřma maličkej třiceticentimetrovej medvídek a fascinovaně koukal na patnáctiletou tmavovlásku. Ale mně to hrozně připomínalo starý časy. Vydržel jsem tam stát celou noc a teprve k ránu se vracet na tu zaprášenou tmavu půdu. Dělal jsem to takhle každou noc.
Až jednou vylezl nahoru Adélčin tatínek a krabici, kde jsem byl já a ještě plno dalších hraček snesl po schodech dolů. Potom položil krabici na zem a odklopil víko. Chvíli se mezi námi přehraboval a vůbec mu nevadilo, že mě asi třikrát píchl do oka. Poté vytáhl mě a ještě další tři hračky. "Tyhle bych vzít mohl, nemyslíš?" Podíval se tázavě na Adélčinu maminku. "Vem co uznáš za vhodný, já se ve starejch hračkách nevyznám!" Odvětila mu maminka, on jenom pohoršeně zavrtěl hlavou a shrábl mě a ty další plyšový hračky do nějaké igelitové tašky. Poté mě odnesl do auta a jelo se.
Nevím kudy jsme jeli, přes igelit jsem neviděl, ale asi to muselo být hodně prudký, protože jednu dobu jsem byl na levém sedadle, po chvíli na pravém, poté zase na levém a když jsme konečně zastavili, skončil jsem dokonce na podlaze. Když mě konečně vytáhli z té rozpálené tašky, byli jsme v nějaké zatuchlé místnosti a všude kolem se válelo hrozně moc harampádí. Od popraskaných talířů až po proutěné kočárky. Adélčin tatínek položil mě a ostatní na pult před nějakého staršího, fousatého muže.
"Mám tady nějaké starší kousky. Chtěl jsem se zeptat jakou mají cenu!?" Podíval se tázavě na muže za pultem. Pán vzal do ruky postupně všechny z nás a podíval se snad ze všech úhlů. "Tady tohle, tohle a tohle," vyskládal postupně na pult ostatní plyšáky, "nemá skoro, žádnou cenu, dal bych vám za to maximálně pět set, kdybych byl moc hodnej tak i osm set, ale tady tohle," podíval se užasle na mě, "má cenu asi desíti tisíc." Myslel jsem, že Adélčinýmu tátovi vypadnou oči z důlků. "A…a to mi je dáte jako na ruku?" Zeptal se zaskočeně. "No pokud se rozhodnete ho prodat, tak ano." Řekl vážně fousatý pán. "Tak tedy dobře, ale tady ty zbylý hračky si nechám." Rozhodl se Ádin tatínek a podal mě zpátky do starcových rukou. Ten si mě vzal, z pokladny vytáhl balík nějakých bankovek a podal je mému BÝVALÉMU majiteli do ruky. Poté se rozloučili a ten postarší pán mě posadil na tu nejvyšší polici do výlohy.
A tak už sedím do teď. Jsem rád. Můžu sledovat lidi procházející kolem, někdy kolem mě projde i Adélka a i když si mě nevšimne, já se můžu nerušeně rozplývat na tím, jaká je to krásná slečna a vracet se do starých času, kdy byla ještě pětiletá holčička.
Myslím si, že asi musím být hrozně drahý, protože už se tu na mě bylo ptát hodně lidí, ale když jim majitel malého vetešnictví řekl cenu, málem se nám tu skáceli. Ale co já vím, třeba někdy přijde nějakej prachatej machr a já ještě do konce života zažiju nějaké to dobrodružství. Čekat se má všechno.
Můk e-mail je tereza.tychlerova@seznam.cz