
Zdravím. Vím, dlouho jsem se neozvala, mám se za co stydět, ale až do pátku sem byla u prarodičů a potom se vrátila moje famílie, a já neměla čas se tady rozepisovat na milióny řádků. Naši s bráchou se vrátili v pátek něco kolem šesté a samozřejmě sebou měli dvakrát tolik kufrů, než měli když jeli tam :DD ... Dovezli mi asi pět triček, CONVERSKY (áách, vážně pravý, žádný číny!!! :)) a iPoood!!! :) Nano, šestnáctku.
Ale co je mi tohle platný :( ... Nejradši bych odevzdala všechny dárky zpátky, jen abych za to dostala svou Denisku. Ano, čtete dobře. Včera sme se zase pohádaly :(( ... Myslím, že tohle byla ta nejhorší z našich hádek. Poprvé jsem zalitovala, že mě tak dobře zná. Našla snad všechny slabý místa kam se strefovala snad všemi svými zbraněmi. Zasloužím si to?? Možná ... Nevím proč, ale asi ano, jen tak by to asi nedělala. Štve mě to. Doopravdy mě to štve. A nejvíc mi vadí ta myšlenka, která neche ven. Ta, že vůbec nevím, jestli to vůbec má cenu. Vždycky je to tak, že dva, tři týdny jsou naprosto k nezaplacení a pak přijde jako hrom z čistýho nebe hádka, která skončí větou "Dáme si na týden pauzu". Ano, i teď to tak skončilo. A já? Já přišla o dalšího člověka. Musím vám říct, že je doopravdy depresivní, když se podíváte do kalendáře na tento týden a z něho se na vás usmívá jen jedinej sraz. Když neberu v ohledu jízdárnu, na kterou se příšerně těším, protože si tam vždycky vyčístím hlavu od všeho pouličního hnusu. Chtěla bych to všechno nějak spravit. Nějak, aby to všechno vycházelo mezi náma třema, Denny se nedomnívala, že jim dvěma chci zničit vztah (protože to tak není!!) a všichni si jakž takž rozumněli. Štve mě, že to nejde. Ale nechci to vzdávat, vzdávají se jen ti, co se bojí něco dělat. (Dobře, já se bojím něco dělat, ale stejně to nechci vzdávat :D) Nějak (dobře!!!!) to přece musí dopadnout. Chtěla bych ji teď obejmout. Sevřít její ruku v mé, jít s ní po městě a každýmu suveréně ukazovat, že i přes to všechno co se stalo, ji pořád držím. Nejen za ruku, ale v srdci. A od tam mi NIKDY neuletí. Včera, kdy se to všechno stalo, sem asi pět minut uvažovala nad tím, jestli si nemám jít chytit první autobus do města a jet za ní. Neslyšně se proplížit kolem rodičů a jet za ní, ale nakonec sem to zavrhla. Asi jsem měla strach z toho, co by mi řekla. Strach z toho, že jakmile bych zazvonila a ona otevřela, zabouchla by mi dveře před nosem a tím by mi hlavu přirazila do bahna, protože tou hádkou mě dostala na kolena. A víte co teď dokážu?? Jen litovat toho, že jsem to včera vážně neudělala, poslouchat Welcome to paradise od Green day, protože mi ji ta písnička strašně připomíná a přemýšlet nad tím, jestl ito někdy vůbec nějak dopadne.
Vashe oddaná ?! xD





