
Ahoj,
Omlouvat se? Nechci... Nenapsala jsem od minulýho týdne ani řádku, ale necítím potřebu to nějak komentovat. Snad jenom podotknu, že jsem byla tři dny v Německu a jinak nebyl čas, chuť ani důvod. Důvod dnes asi též není, ale nějaká ta chuť tu už je.
V sobotu jsem se vrátila ze Stuttgartu, neměla jsem náladu na nic, na chvíli sem zapla počítač pak jsem šla spát. Samozřejmě - sentiment. Padlo to na mě už v autobuse, kde se mi v náhodným přehrávání, pouštěly pořád písničky, které mi připomínalo Španělsko a to bylo úžasný. Narozdíl od dnešních dnů. Při pohledu na tmu venku, do které svítily jen světla aut na mě padla taková zvláštní nálada. A ... ach, ano, zase jsem vzpomínala na Denny. Už nevěřím.. Nevěřím, že by se to v blízké době mohlo obrátit k tomu dobrýmu, i když pořád kolem sebe slýchávám:
..."Vrátí se, vždyť vy dvě přece patříte k sobě!"...
..."Dej tomu čas, zas to bude dobrý!"...
..."Vždycky jste se k sobě vrátily,
teď to bude taky tak!"...
..."Byly ste nerozlučná dvojka,
nejde to jinak!"...
..."Jen kvůli takové blbosti?
Nesmysl!"...
..."Uvidíš, nakonec ti dá usmíření k vánocům.."...
Tak ráda bych tomu všemu věřila. Ale už nevěřím.. Dnes jsem ji potkala, všude byla zima, nikde žádné teplo, které tu bylo, když jsme byly my dvě spolu. Všude jenom chlad a můj roztočený vynervovaný žaludek. :(... Klasicky.
Řekla mi, že si můžu nechat prstýnek, který mi beze slova ve Španělsku navlíkla na prst. Prý na památku. Nosím ho denně, stal se součástí mě. Spím s ním, lépe se mi usíná. Učím se s ním, jde mi to lépe do hlavy. Píšu s ním testy, vždy dopadnou líp.
Ale na památku?? Mám vzpomínky, mám plno vzpomínek. A ty mi nikdo nevezme.
Když jsem ji viděla z dálky (ano, poznám ji už z obří vzdálenosti) říkala jsem si, že ji zastavím a omluvím se jí do očí. Tak jak jsem to vždycky chtěla. Pak přišla, mě žaludek udělal salto a pak mi došlo, že to nezvládnu. Jsem slaboch? Asi ano..
Omlouvám se za tenhle článek, snad není ani potřeba ho číst. To jen já měla potřebu ho psát..
Vashe oddaná ?! xD






