
Jsem zmatená.. Úplně. Mám proč být šťastná. Ve škole mi to klape, biologikář mi smazal pětku, mám jedničku ze čtvrtletky z matiky.. Mí rodičové to berou, pouští mě ven a doma na mě nejsou jak saň.. Půjdu s Vaškem ven, dám mu dárek k vánocům už od minulého roku.. Tommy mi poprvé řekl, že mě má rád.. Mám zpět svou Máďušku a po miliónu let jsem zas obejmula Kačku.
Ale mám tu jednu věc proč být smutná.. A to je moje Deniska :( Zklamala jsem ji a zklamala jsem i sama sebe. Příčí se mi vám vykládat co jsem udělala. Jsem šílená, když někdo udělá chybu, postěžuju si, ale když udělám chybu já, nedokážu lidem kolem ani říct co jsem udělala. Když jsem brečela, máma mi řekla, že člověk dělá chyby, ale pokud mezi námi dvěma něco je, měly by jsme se k sobě zase vrátit. Chtěla bych tomu věřit.. Ale mám strach. Chybí mi - ONA. Já ji však prý ne. Zklamala jsem ji, nenávidím se za to. Nevím však jak se potrestat, proto si namlouvám, že to, že jsem přišla o Denisku je můj trest. Avšak nevím jestli je dostatečný.. Mám pocit, že by mě měli všichni zavrhnout, rodiče odstrčit, ve škole bych měla propadat a měla bych zošklivět ze dne na den. Pak by to teprve byl ten správný trest.
S Vaškem ... ach ano, asi se s ním uvidím. Někdy v prosinci. Chtěla jsem mu dá ten dárek co u sebe nosím už rok a nikdy jsem se neodhodlala mu ho dát. Teď už budu muset. Z velkého chtíče jít s ním ven se vyklubal obří strach z toho, že budu trapná a ještě větší strach z toho, že nebudu svá. Mám panickou hrůzu z toho, že mě zase změní k tomu, že se nebudu chovat podle toho co mi radí srdce. Pomalu začínám uvažovat nad tím, jestli to byla správná volba, když se mezi námi toho stalo tolik, já se chovala jak blázen a vlastně jsem to všechno pokazila. Uvědomuji si to, ale mazat věci ze svého života neumím. Mám opravdu strach, ale zároveň se mu chci tak strašně moc podívat po celých dvou letech co ho znám upřímně a bez přetvářky do očí. A chci aby z toho pohledu vyčetl to, že mě to všechno tak strašně moc mrzí..
..."Hele, kolik vlastně měříš?"...
..."180, co zas plánuješ? :D"...
..."Nech toho, víš že mě to
všechno strašně mrzí"...
..."Nj :) Promiň.. Já jen že taková
otázka nebývá jen tak"...
Tak dobrá.. Vlastně jsem se ptala, abych zjistila jak moc bude vypadat jako můj starší bratr..
Vashe oddaná ?! xD
Největším trestem pro tebe bude to, že jsu přišla o člověka, na kterém ti tak moc záleží. Nic pro tebe nemůže být větším trestem. Když je ti to ale úpřimně líto není důvod nenajít cestu zpět. Ještě vždy můžeš zapracovat na tom, aby ti tvoje kamarádka odpustila. Nečekej, že se to povede hned, nechtěj aby ti odpustila, když jí řekneš parkát priomiň. Chce to trpělivost. Čím dýl budeš čekat a k něčemu se odhodlávat, tím víc tě to bude trestat. Nenech aby ti něco takto ubližovalo a řekni jí,jak moc tě to mrzí. Dej jí najevo, co pro ní znamenáš a naznačuj, že by snad nechtěla přijít o to všechno, co jste spolu prožili. Podle toho popisování si myslím, že máte mezi sebou silné vztahy a o ty musíš pečovat nejvíc. musíš se o ně co nejvíc "prát". Neboj se, po čase určitě zvítězíš a bude všechno jak má být.