
"Copak ty s tím Tomášem souhlasíš? Vždycky
když se o něm s Nelou bavím nic neříkáš!!"
"Víš, že nejsem pro, ale ona ho nebere jako kluka!
Je to poznat, je to pro ni kamarád!"
"To je jedno, podle mě na žádnou školu nechodí,
je divnej, nějakej úchyl. A až ji to dojde, bude pozdě."
"Mohli by jste mě laskavě přestat pomlouvat,
když tam nejsem?"
...TICHO...
Nenávidím to! Nenávidím, když se moji rodiče o mě baví, když tam nejsem. Nenávidím, když pomlouvají moje kamarády a prosazují si možnost mluvit mi do toho s kým se bavím a s kým ne. Jo, vím, že na to právo mají a právě proto, že vím, že s tím nic neudělám vždycky kříčím, kopu do všeho kolem a práskám dvěřma. Uklidňuje mě to. Uklidňuje mě smát se jim do ksichtu a sledovat jak z toho raplí ještě víc než kdy předtím, ale já jsem klidná.
Ano, mamka se mě zastává a já mám někdy chuť jí skočit z vděčnosti kolem krku, ale táta z toho šílí a nadává jí za to, že neopakuje jako papoušek to, co si myslí on sám. Je mi jí líto. Je mi líto, když on na ni kříčí až se pod sprškou nadávek prohýbá, ale ustojí to, i když v jejích očích vidím slzy. Často mám chuť na něho zakřičet jestli nevidí co sakra dělá. Ale když to prostě sám nevidí, nemá cenu mu vykládat co dělá špatně. Stejně by to nepochopil...
Zítra du s Tommym. Táta o ničem neví, mám strach mu to říct. Vždycky raplí, když s ním chodím ven. Jdu s ním, když naši ještě budou spát, musím stávat kolem sedmé a z baráku vyjít v osm. To oni ještě spí. Mamka o tom ví tak snad ho stihne uklidnit do té doby, než se vrátím já, i když si jsem vědoma, že když přijdu domů, bude tu opravdu dusno. Mám strach, ale stojí mi to za to, neviděla jsem ho už tři týdny... A stýská se mi po něm. Jak říká mamka, ne jako po klukovi, ale jako po kamarádovi...
Držte mi palce prosím...
Vashe oddaná ?!










