
A máme to!!! Možná píšu se spožeděním, možná jsem měla napsat pět minut po zápasu, že jsme mistři, ale až doteď jsem nevěřila. Snad teprve dnes odpoledne, když jsem potkávala na ulici lidi v hokejových dresech, jsem prozřela. Je to asi jeden z nejlepších zážitků za poslední dobu a tohle není jenom prechobyčejná věta, kterou si píšou na status holčičky, co ani neví, co hokej je. Tohle je fakt, protože já hokejem "skorožiju". Tekly mi slzy, když se pískl konec zápasu a kluci se začali radovat. A Rusové jen koukali, hehe :D I když si ale myslím, že to, jak si sundali svoje medaile bylo trošku přehnané, protože druhé místo je taky skvělé umístění. Ale to jsou holt Rusové, musejí mít pořád něco extra.
Píšu asi poslední článek před odjezdem do Francie. Sice jedu až pozítřku, ale ve čtvrtek jedem už v šest ráno (V ŠEST RÁNO!!!) a zítra budu celá zmatená z balení a z toho, že budu muset na týden opustit svůj napřesno nalajnovaný život. Ach, nevím jak to bez své denní rutiny zvládnu. Bojím se dlouhé cesty autobusem, bojím se toho, že zase něco provedu, bojím se toho, že prohrajeme a bojím se toho, že to nějakým způsobem nevyjde.
Jo a taky se bojím, že nezvládnu školu. Přece jenom přijedu a do uzavření známek budu mít jen nějaké dva týdny. Ou gád, chtěla bych se umět učit. Nebo možná spíše se umět donutit k učení. Chci na vysvědčení jednu dvojku, tak strašně moc to chci, ale učitelé se jen shovívavě usmívají se slovy: "Ale pro to musíš něco dělat." No, jako bych to nevěděla. Jenže, jenže, jenže, všude je to jenže. Neumím se na to soustředit, u matiky jsem si řekla, že se na to uplně vykašlu a nechám si dvojku, JENŽE od té doby jsem dostala trojku a čtyřku a s takovýmhle přístupem nejspíš dojdu k trojce. Snažila jsem se naučit na zeměpis a nechat se vyvolat, JENŽE jsem nakonec zůstala bez známky, protože profesor usoudil, že mi přece nebude dávat pšatnou známku, když jsem se nechala sama vyvolat. Díky bohu. Chtěla jsem se zeptat našeho fyzikáře na to, co musím udělat pro to, abych měla jedničku, JENŽE pro něho mám takovou slabost, že s ním pomalu nemůžu ani mluvit. Hezcí profesoři by se měli zakázat. A zaměstnávání těch hezkých, ženatých a ještě k tomu s dětmi by mělo být pod trestem smrti. Ach jo.
Normálně bych se vám tu asi vůbec o V. nezmiňovala, ale je to moje tradice, takže to udělám. Nakonec jsem mu sama napsala, jestli se neuvidíme. Ale, že jesi nemá čas, že neva, že bez něho neumřu. Napsal, že se mu tio moc nehodí, ale že se uvidíme po Francii. Kecy, kecy, neozve se, ale já jemu taky ne, ať si nemyslí, že jsem pořád ta trapná kráva co podlízá. Tohle už nikdy víc!!
Vaše oddaná ?!







":D no, ještě že jsi to stihla, to bych byl